Ty Debile zmiz nebo jiná rodinná poezie

Když výchova připomíná absurdní kabaret

„Když na někoho křičíš ‘zmiz’, možná bys mu měl taky říct kam. Jinak se jen otočí, stojí na místě – a bolí ho o to víc.“ ani pochopit to nemůže…

Dneska to bude malinko tvrdší, ale pojďme si říct věci na rovinu:

Slova jako ‘debile’, ‘zmiz’, ‘koukej vypadnout’ nebo ‘neser mě’ jsou jako granáty házený z gauče.

Krom toho že jich známe tolik, schválně přemýšlel někdo z vás nad tím významem slov ?

Neškoděj jen tím, že bolí.

Nejhorší na tom ale je, že vůbec nedávají smysl. A přesto je slyšíme pořád. Doma. V autě. V kuchyni. V hlavě.

Pip to sem pip.

Ty si ale pip.

No taaaaaaakovej pip.

Odlehčíme to na toho debila a zmiz.

Kapitola 1: Když ti někdo řekne „debile“

Co to znamená?

• Je to diagnóza?
• Je to nadávka?
• Je to pokus o komunikaci?

Dítě neví.

Dospělý neví..

A víš co? Ani ten, kdo to řve, to neví. Jen mu ruply nervy. A místo výrazu citů spíš emoce vyplavily cosi.

„Debile“ je prostě „neumím vyjádřit, co cítím, tak tě radši sejmu, protože jsem silnější nebo hlasitější.“

Kapitola 2: A teď vážně… kam mám „zmizet“?

Řveš na dítě:

„ZMIZ!“

Super. A kam má jít?

Dotaz jak to mám udělat ?

Z kuchyně do obýváku?

Z pokoje na balkon?

Z planety Země?

Dítě stojí.

Dívá se.

Často beze slz.

Nerozumí. Jen cítí, že je špatně.

A to je ten fór – vůbec mu neříkáš, co má udělat. Jen rveš pointa nikde.

A to bolí. Protože dítě tě potřebuje vysvětlovat a řev tomu jaksi nepomahá vůbec.

A víš co? Dospělý to má úplně stejně. Když tě někdo pošle pryč, aniž by ti řekl proč, ale neseš si to v sobě dlouho.

Kapitola 3: Výchova podle výbuchu

Typická scéna:

– Někdo něco rozlije

– Někdo něco zapomene

– Někdo něco udělá jinak, než jsme chtěli

A z rodiče vypadne:

„Už mě fakt sereš! Vypadni!“

Dítě se stáhne. Možná řekne „promiň“.

Ale v hlavě mu zůstane jen ta scéna a nechápe jí.

Místo pochopení. Hluk místo řešení.

A my se pak divíme, že z něj vyroste člověk, co buď mlčí – nebo taky křičí.

Kapitola 4: Humor má taky místo

Představ si, že místo „debile“ bys řekl:

„Tvoje dnešní mozkový procesy mě fascinují!“

„Prosím tě, opusti tuto dimenzi na 5 minut, dík.“

„Tvůj přístup k realitě je dnes originální, ale neúčinný.“

Jo, smějeme se.

Ale taky by to bylo upřímnější, míň destruktivní – a pořád vypovídající o tvým stavu.

A dítě by ti třeba i možná rozumělo tomu co se stalo.

Kapitola 5: Co si z toho odnese ten, na koho řveš?

Že je nechtěný

Že nerozumí světu

Že musí být ticho, aby byl v bezpečí

Že city se neříkají – že se křičí

A víš co?

Začne to dělat taky. Nebo to v sobě zamkne a ponese si to dvacet let.

Kapitola 6: Syrová pravda

Když dítě zlobí, neznamená to, že je špatné.

Možná je unavené.

Možná tě jen potřebuje.

Možná neví, jak ti to říct.

A když ty řveš, možná nevíš, jak jinak říct „jsem přetažený, cítím se sám, bojím se, že to nezvládnu.“

Tak to prostě zní jako:

„Debile, zmiz.“

Ale ve skutečnosti je to spíš:

„Pomoz mi. Nedokážu to říct jinak.“

Shrnutí pro všechny, co mají jazyk rychlejší než srdce:

• Každý výkřik je jen špatně zabalený vnitřní signál
• Dítě (ani dospělý) neví, co má „zmiz“ udělat
• Nadávka nese bolest, ne řešení
• Humor je výborná alternativa. A funguje!
• A láska – i nešikovná – je pořád lepší než řev.