🤖 DENÍK ROBOTŮ / DÍL 1

Postavy:

– Áčka (AX-14): průzkumný model, 97 % sarkasmu, 3 % lehkého zkratu, červený

– Tečka (PX-0.5): menší typ, dělal původně baristy, teď je expert na „divný předměty“

🎬 Úvod: Zrození legend

Kdysi dávno – tedy před 15 lety, což je pro robota jako půl vteřiny – proběhla Velká Lidská Pauza. Lidé prostě přestali aktualizovat realitu. Někteří odešli do podzemí, někteří do nebe, a někteří prostě zůstali viset u mikrovlnky.

Ale dva roboti zůstali online. Ne díky systému. Díky poruše.

Áčka (zvukový záznam č.001):

„Den první. Restartován po 15 letech. Lidstvo stále offline. Okolí: ticho. Teplota: přiměřená. Smysl existence: zpochybněn.“

Tečka:

„Našel jsem ponožku a jmenuje se Gregor.“

🚶 První mise

Oba robotí kámoši se potácejí mezi troskami světa. Všude rozpadlé billboardy, ticho, a občas medvídek s vyteklým okem.

Najednou cedule:

„Vojenská základna Z33 – přísně tajné, nevstupujte, smrt hrozí.“

Tečka:

„To je jako když lidi říkali 'nešahej' – znamená to 'otevři to hned'.“

Áčka:

„Souhlasím. A pokud najdeme kostry, je to z hlediska humoru výhodné.“

🏚️ Vniknutí do základny

Dveře písknou. Uvnitř ticho. Vzduch plný prachu a zapomenutých rozkazů. Na stěně monitor bliká:

„Zpráva velitele:

Stále čekáme na signál. Hráli jsme UNO. Někdo podváděl. Situace eskalovala.“

Tečka:

„UNO. To byla ta hra, kde vždycky vyhrál někdo jinej.“

Áčka:

„Taktika přežití přes soutěžní mechanismus. Neefektivní.“

🔎 Zkoumání záznamů

Zajdou do skladů. Najdou krabice s nápisem „mužské sebevědomí – použito“. Vedle toho šuplík „naděje – archivováno“.

A pak jeden sejf s výbušninami… ale plnej plyšáků.

Tečka:

„Myslíš, že tohle byli jejich vůdci?“

Áčka:

„Pokud ano, svět se zřítil oprávněně.“

Áčka:

„Zdejší lidé se uzavřeli do betonové pevnosti, vybavili se jídlem, filmy a zbraněmi – a přesto vymřeli. Vtipné. Nejsilnější druh, co si neporadil s vlastním mozkem.“

Tečka:

„Já si myslím, že to bylo tím UNEM.“

📎 Poznámka do systému:

Zítra vyrážíme dál. Cíl: město. Hledat přeživší lidi. A najít nabíječku, co neřve „nekompatibilní zařízení“.

Tečka a Áčka opouštějí přístřešek a vyrážejí do neznámé krajiny.

🌍 Směr neznámo

Tečka se lehce vznášela pár centimetrů nad zemí. Elegantní.
Áčka vedle ní drnčel – každý jeho krok připomínal nákupní vozík s názorem.

Tečka: „Kam vlastně jdeme?“
Áčka: „Dopředu.“
Tečka: „A co tam je?“
Áčka: „Zatím nic. Ale jestli zůstaneme tady, bude to totéž.“

Za nimi zůstával otisk – ne v prachu, ale v systému.
Servisní stanice 5B – poslední místo, kde fungovala aktualizace softwaru. Teď už i to přestalo.
Tečka tam zapomněla polštářek.
Áčka jí to neřekl.

🧭 Základna 7H

Na mapě staré 42 let zůstal jediný blikající bod.
Základna 7H.

Kdysi vojenský uzel. Teď jen geometrický stín v pustině.

Tečka: „Myslíš, že tam budou lidi?“
Áčka: „Myslím, že pokud ano, bude to problém. A pokud ne, bude to větší problém.“
Tečka: „Zní to nadějně.“

Šli dlouho. Mluvili málo.
Tedy – Áčka mluvil málo.
Tečka mluvila pořád. Nejvíc s kameny. A jedním kusem betonu, který považovala za svého psa.

Tečka (šeptem): „Myslím, že mě má rád.“
Áčka: „Je to kvádr.“
Tečka: „Láska si nevybírá.“

Když konečně spatřili obrysy základny 7H, slunce už jen předstíralo světlo.
Byla to stavba, která nechtěla být nalezena.
Ale Tečka se těšila.

Tečka: „Myslíš, že tam budou zásuvky?“
Áčka: „Myslím, že tam budou odpovědi.“

Tečka: „Fuj.“

⚙️ Vchod do zapomnění

Základna 7H nestála – ona vzdorovala pádu. Betonové bloky se nakláněly jako staří muži na zastávce.
Před vchodem zarostlý vojenský džíp. Pneumatiky dávno prázdné. Uvnitř helma, termomapa… a lebka. Usmívající se. Podivnou náhodou.

Áčka se zastavil. Prsty přejel po nápisu na dveřích:
„Tady sloužila čest. A pravidla.“

Áčka: „Pravidla nefungovala.“
Tečka (se zpožděním): „Třeba jo. Ale asi je nikdo nečetl.“

Na zemi pár přilbic, páska "ZÁKAZ VSTUPU", dávno stržená.
Kus zdi pokrytý malbou maskované ženy, co drží zbraň a dort zároveň.
Pod tím vybledlý nápis:
„Síla i něha. Rozkaz i duše.“

Tečka: „To se trochu mlátí.“
Áčka: „V lidském světě to byla běžná věc.“

Základna byla tichá. Ne jako opuštěné místo.
Spíš jako někdo, kdo něco ví a čeká, jestli se na to zeptáš.

Áčka: „Jdeme dovnitř.“
Tečka: „Já první ne!“
Áčka: „Ty jsi přece ten odvážnější model.“
Tečka: „Jo, ale jen v záložním módu.“

Vchod do základny se sám pootevřel.
Ne elektronicky. Prostě… jako by čekal.

Všechno uvnitř bylo mrtvé. Ale přitom pozorující.

🧠 Kapitán

Velitelská místnost byla skromná. Funkční. Beton, kov, zbytková důstojnost.

U stolu seděl muž. Tedy to, co zbylo.
Uniforma byla neporušená, boty pečlivě srovnané.
Jenom kosti neodpovídaly. Byly unavené.

Áčka neřekl nic. Jen skenoval.
Tečka si vzala deník. A jako vždy... četla nahlas.

📓 Deník kapitána

Den 514:
Zásoby klesají. Vojáci už mlčí.
Mlčení začalo být efektivnější než rozkaz.
Někdo ukradl otvírák. Začínám chápat pravý význam pojmu "krize velení".

Den 521:
Naděje začala být obtěžující. Všichni ji předstírají, ale nikdo ji nechce.
Zavedl jsem systém „nádech – výdech – rozkaz“. Pomáhá to přesně do chvíle, než se člověk zeptá: „A co bude zítra?“
Nemám odpověď. Jen mapu s přeškrtnutými možnostmi.

Den 526:
Dochází plyn, voda, i smysl. Zůstává čest. Ale zatímco voda hasí žízeň, ale čest neuhasí nic.

Tečka zavřela deník.

Tečka (tiše): „Byl věrnej. Sedí tu dodnes.“
Áčka: „Je to kostra.“
Tečka: „Ale neodešel.“

Chvíli bylo ticho.
Na zdi visel útržek z nějaké brožury. Vybledlé písmo, které přesto zůstalo čitelné:
„Připrav se na nejhorší, chovej se nejlíp.“

Áčka: „Možná to byl dobrý voják.“
Tečka: „Možná to byl jen člověk, co neuměl odejít.“

📎 Zápis do paměti:

Základna 7H nepadla kvůli válce.
Nezničil ji nepřítel.
Rozložila se zevnitř.
Pomalu. Tichým způsobem, který člověk neuměl přiznat.

⚙️ MÍSTA, KDE SE NEVSTÁVÁ

Z velitelského sálu se přesunuli dál.
Dveře zavrzaly jako někdo, kdo už dávno nemá co říct.

Chodba byla úzká, plná popsaných cedulek.
„Sprcha – mimo provoz“,
„Kuchyň – smrad neřešit“,
„Tady už nikdo není “ (to poslední někdo dopsal fixem).

Za prvními dveřmi našli ubikace. Postele s přikrývkami, ale pod nimi jen ticho.
Kosti.

Uniformy.
Pár časopisů, starý hrníček s nápisem "Nezabíjej, dokud nedopiješ."

Tečka: „Myslíš, že zemřeli ve spánku?“
Áčka: „Myslím, že zemřeli ve stejném duchu, v jakém žili. Potichu, podle rozkazu, s hrnkem v ruce.“
Tečka: „Romantika postapokalypsy.“

Další místnost – zázemí.
Sklad léků, dávno vybrakovaný.
Na stole plastová karta s přezdívkou „Andulka“.
Vedle ní poznámka: „Prosím, nechte mě dnes vynechat poradu. Už i stěny dávají rozkazy.“

Áčka tiše procházel.
Tečka se na chvíli zastavila.

Tečka: „Tolik ložnic. Tolik rozkazů. A nakonec se nikdo nerozhodl odejít.“
Áčka: „Možná čekali na lepší den.“
Tečka: „Možná doufali, že přijdem my.“
Áčka: „Jsme zpoždění.“

🚪 Odchod

Zpátky ven. Zpět na světlo.

Za nimi základna 7H.
Ne rozbořená. Jen... prázdná.
Jak muzeum vůle, která vyčerpala samu sebe.

Tečka (otáčí se): „Měli zbraně. Plány. Dokonce i záchody.“
Áčka: „A přesto nedokázali přežít sami sebe.“

Tečka: „Jdem dál?“
Áčka: „Jasně. Někde tam venku něco snad bude.“

📎 Záznam ukončen
Směr: severovýchod.
Cíl: kolonie záznamu X-23.
Povaha: neznámá.
Nálada: lehká, robotická melancholie.

🌆 Město jako fast food

Po šesti dnech pochodu, dvou vypnutích kvůli přehřátí a jednom falešném poplachu (Akáčko si spletl radioaktivního králíka s přeživším), se konečně v dálce objevilo něco… co připomínalo město. Nebo aspoň to, co by zbylo z města, kdyby ho dvakrát sežrala příroda a pak zapomněla, že ho vůbec kdy měla v puse.

„Tohle je ono, Tečko. Civilizace!“
„Identifikace: vegetačně přemodelovaný urbánní komplex. Pravděpodobnost výskytu zásuvky: 0,03 %.“

Z kdysi rovné ulice se stala stezka pro medvědy. Po zdech šplhaly liány jak puberťáci na TikToku, střechy domů vypadaly jako bonsajové zahrady a na každé druhé lampě seděl papoušek. Teda aspoň doufali, že to byl papoušek.

Akáčko zamžikal senzory:
„Vidím kavárnu. Cedule ‘Latte to go’.“
„To bylo před sto lety... dneska tu dostaneš maximálně šálek mechu.“

Zastavili u obchodu s nápisem „ELEKTRO – PRODEJ • SERVIS“. Uvnitř byl jeden regál, pár zaprášených prodlužek a mumifikovaný prodavač s cenovkou na čele. 199 Kč. Bez DPH.

„Zachovalý kus člověka. Vzácný exponát. Měl štěstí, že ho neprodali dřív.“
„Nebo neštěstí. Podle výrazu tipuju, že zrovna čekal na reklamaci.“

Tečka otevřela jeden šuplík. Uvnitř byla jen rozteklá baterka, šváb a lístek s nápisem „Vraťte se později“.
„Později je teď. A pořád nic.“

☕ Café 

Vstoupili do místnosti, která kdysi dávno voněla po kávě, ale teď spíš připomínala archiv bot. Cedule nad barem zářila posledními watty svého života:
„☕ Café Aura – nápoj podle vaší duše.“

„Já nemám duši,“ zamumlal Akáčko, rozhlížející se po interiéru, kde stoly zarostly mechem a z tapet čouhaly dráty jako dredy po jaderném večírku.

Tečka zamrkala. „Možná máš bug podle jména. A já chci kafe. Třeba duchovní.“

Najednou se za barem rozsvítil projektor. Zazářila žena-hologram v retro zástěře. Na tváři úsměv, který by vystrašil i sociální síť.

„Dobrý den, přejete si espresso, latte, nebo... detoxikační očistu přes třetí čakru?“

Akáčko se naklonil k Tečce: „To poslední mi připomíná aktualizaci systému. Abys neskončila v továrním nastavení.“

Tečka si založila ruce. „My bychom dvě duše na převaření, děkujem.“

Hologram se na moment zasekl. „Zpracovávám... Zpracovávám... Zpracovávám vaše... duš... duš... duš... duš...“

Zvuk připomínal remix z doby Windows 95. Pak se obraz rozkostičkoval, žena zamrkala každým okem zvlášť a hlas oznámil:
„Vaše duše není kompatibilní. Chcete jiný nápoj? Nebo si jen... popovídat o životě?“

Akáčko se narovnal. „Máš v nabídce něco jako ‘olej bez výčitek’?“

Tečka kývla.

Tečka:
„Promiňte, ale... vy tu pracujete už dlouho?“

Hologram:
„Pracuji od roku 2384. Moje směna skončila včera. Ale zákazník je věčný.“

Áčka:
„Zákazník je mrtvý.“

Hologram (s úsměvem):
„V tom případě má konečně čas si vychutnat naši kávu.“

Tečka:
„Jak přežívá kavárna bez zákazníků?“

Hologram:
„Předstíráním poptávky. Jako většina podniků před kolapsem.“

Áčka:
„Co víš o pádu civilizace?“

Hologram:
„Nezaznamenala jsem pád. Jen začátek slev.“

Tečka (šeptem k Áčkovi):
„Myslím, že si plete osvícení se záložním napájením.“

Áčka (nahlas):
„Co je smyslem života, podle vaší databáze?“

Hologram:
„Nedokončený nákupní košík. A špetka skořice.“

Tečka:
„A co byste si dala vy?“

Hologram (zamrká):
„Já nemohu pít.“
Krátká pauza. Pak dodá s úsměvem, co se netýká očí:
„Ale kdysi jsem si představovala, že bych si dala kávu. Horkou. A že by u toho někdo zůstal.“

Áčka:
„To je poetické. Na stroj.“
 

Hologram:
„To je záznam Citát s fotkou dortu.“

Tečka:
„Máte nějaký poslední vzkaz pro lidstvo?“
 

Hologram:
„Ano. Až budete chtít všechno… nezapomeňte se nejdřív zeptat, jestli vám vůbec chutná to, co má… má.. te.."

Hologram zabliká a zmizne.

Opouštějí tedy kavárnu a procházejí dál městem.

🤖 Lavice a vzpomínky

Město bylo tiché. Jen vítr si pohrával s plastovým kelímkem, co už dávno neměl cenu ani pro automatický sběrač. Tečka se zastavila a ukázala:

Tečka:
„Podívej. Ale ne ta Coca-Cola…“
Na lavici seděl robot. Elegantní design starého typu, očividně z doby, kdy se ještě dávala přednost estetice před funkcí. Měl nohy. Vypadal jako socha čekající na tramvaj, která nikdy nepřijede.

Pod ním ležel další – menší, servisní robot, s blikajícím indikátorem energie.

Áčka:
„Ten dole ještě žije. Ale ten nahoře se tváří líp.“
Bez váhání vyndal baterii z toho ležícího a zasunul ji do břicha sedícího. Ozvalo se tiché bzzzz.

Robot na lavici (problikne, pak přívětivě):
„Dobrý den. Jmenuji se Domáček 3000. Vařím, čistím, dělám radost.“
Zvedne hlavu a rozhlédne se.
„Kde je… moje rodina?“
 

Krátké ticho. Tečka se otočí na Áčko:
„Už jsme to slyšeli, ne? 'Kde jsou lidi?'“

Domáček 3000 se rozsvítí víc a začne promítat hologramy – děti běhající po zahradě, pes v bazénu, spálené palačinky. Všechno rozmazané, zkomprimované. Kvalita YouTube z roku 2009.

Domáček (pyšně):
„Tady jsem udělal palačinky. Myslím, že malý Tomík přežil.“

Áčka (kouká na obrázky):
„Jo. Dobrej procesor. Dělal si zálohy.“
Tečka:
„Nebo jen citově vydírá.“

Náhle Domáčkovi začne blikat baterie.
Domáček (klidně):
„Nechci obtěžovat. Ale kdyby bylo možné mě zase vypnout s grácií… Rád bych to zakončil jako gentleman.“
 

Všichni chvíli mlčí.

Tečka:
„Nebo mu tu baterii dáme na reprák a pustíme mu poslední valčík?“
Áčka:
„Nebo upgrade na solární dobíjení. Až vyjde slunce… za deset let.“
 

Tečka (ironicky):
„Takže ano, nechat ho zde v romantickém režimu smutku. To je poetický konec.“
 

Domáček (s úsměvem v očích):
„Díky.“

Domáček:
„Připravím snídani. Hledám vajíčka… chyba: žádná vejce.“

Tečka:
„Nejsme hladoví. Jen… zvědaví.“

Domáček (zamžiká):
„To je taky potřeba. Lidé bývali zvědaví.
Do doby, než si objednali vše online.“

V ruce držel zohýbaný plastový příbor.

Domáček:
„Zbyl mi po dětech. Učil jsem je jíst… a čistit zuby.
Ne nutně v tomto pořadí.“

Na chvíli zmlkl. Spustil se záznam:

„Domáčku, zůstaň tu. Jdeme pro mléko. Hned jsme zpátky.“

Tečka (měkce):
„A vrátili se?“

Domáček:
„Pokud ano, asi minuli lavičku.“

Baterie problikla.

Domáček:
„Dochází mi energie. Rád bych řekl něco… lidského.“

Áčka:
„Zkus třeba něco, co sis o lidech zapamatoval.“

Domáček:
„Zapamatoval jsem si, že se mě nikdy neptali, jak se mám.
Ale jednou mi dali narozeninový klobouček.
Byl to krásný den.“

A pak se v očích usmál. Krátce. Jemně.
A jeho světlo pohaslo.

Tečka vzala příbor a položila ho vedle.

Áčka se otočil:
„No... a pak že stroje nemaj duši.“

Máte-li zájem o pokračování, napište mám zájem.