Émile Durkheim – společnost, která žije v tobě

Když se řekne „sociologie“, většině lidí se vybaví něco mezi nudou a dotazníkem. Ale Émile Durkheim by se nad tím pousmál. Pro něj byla sociologie vážná věc. Tichá, přísná a absolutně fascinující. On totiž nevěřil, že člověk je ostrov. Myslel si, že jsme všichni propojení, a že společnost není jen hromada lidí s občankou. Ale živý organismus.

A právě tuhle myšlenku zasvětil celý život rozvíjení – s vědeckou přesností, suchým francouzským šarmem a občas i překvapivou hloubkou, která by dnes porazila i kdejakého gurua v tričku se symbolem nekonečna.

Malý Émile a velký svět

Narodil se v roce 1858 ve východní Francii do židovské rodiny. Jeho otec byl rabín, ale Émile šel jinou cestou – místo Boha začal studovat člověka. Ne jako jednotlivce, ale jako součást společnosti, jako „sociální fakt“.

Ano, to je pojem, který zní jako něco mezi účetní tabulkou a úřední vyhláškou. Ale pro Durkheima to bylo všechno. Tvrdil, že věci jako víra, morálka, pravidla chování nebo i způsob, jakým lidé slaví Vánoce, nejsou jen „osobní“. Jsou to společenské jevy, které mají nad jednotlivcem větší sílu, než si uvědomuje.

Jinými slovy: Myslíš si, že jsi unikát, ale tvůj postoj ke smrti, tvůj strach z rozvodu nebo to, jak zvedáš obočí, když se řekne slovo „soused“ – to všechno je naprogramováno společností.

Společnost jako neviditelný režisér

Durkheim nás učil jednu důležitou věc: To, co považujeme za individuální, je často hluboce kolektivní.

Například když se rozhodneš ráno vstát, vyčistit si zuby a nevyjít ven nahý, neudělal jsi to proto, že jsi výjimečný. Ale proto, že společnost v tobě už dávno vypálila koleje. A Durkheim chtěl ty koleje mapovat.

Něco jako Google Maps pro lidské chování. Jen místo satelitu měl sešit, tužku a velmi, velmi ostrou logiku.

Když se věda podívala na náboženství

Durkheim nešel cestou teologů. On neřešil, jestli Bůh existuje. On se ptal:

„Proč ho lidi potřebují?“

A přišel s odvážnou myšlenkou:

Náboženství je ve své podstatě uctívání společnosti samotné.

Když lidé vzývají nebe, totem, Krista nebo šivling, vlastně tím jen vyjadřují sounáležitost. Chtějí se spojit. Nejen s „něčím vyšším“, ale i mezi sebou navzájem. Proto jsou rituály tak silné. Proto se u pohřbu pláče i u cizí tety. Proto je sobotní mše i protestní pochod forma kolektivního vědomí.

Durkheim řekl: náboženství je forma lepidla. Společnost si pomocí něj říká: „Jsme tady spolu. Má to smysl. Nejsi sám.“

A to je vlastně docela pěkné, nemyslíš?

Sebevražda není jen osobní rozhodnutí

Jedno z nejslavnějších děl Durkheima se jmenuje prostě Sebevražda.

Nečekej ale depresivní román. Je to vědecká studie, kde Durkheim analyzuje, proč lidé páchají sebevraždu – a překvapivě říká:

To není jen o vnitřní bolesti. Je to reakce na stav společnosti.

Zjistil, že ve společnostech, kde je silná izolace, rozpad hodnot nebo přílišný tlak na výkon, je sebevražd více. A kde je víc propojení, smyslu, komunitních vztahů – je jich méně.

To je geniální:

Tam, kde je narušené „my“, trpí „já“.

A proč tě to má zajímat?

Protože Durkheim popsal věci, které žijeme i dnes, jen jsme na ně trochu zapomněli.

– Když tě deptá práce, je to možná i tím, že svět kolem tě nutí měřit hodnotu výkonem.

– Když se cítíš sám, je to často proto, že kolektivní vazby slábnou.

– A když hledáš smysl, není to slabost, ale hluboký lidský instinkt být součástí něčeho většího.

Durkheim ti neřekne, co máš dělat. Ale ukáže ti, odkud se to všechno bere. A to je často víc než odpověď.

Konec, který nebyl konec

Émile Durkheim zemřel v roce 1917. Zničený smrtí svého syna během 1. světové války. Ale jeho myšlenky žijí dál – v univerzitních skriptech, v psychologii, v politologii, ale hlavně: v našem každodenním životě.

Jeho hlas je tichý, nenápadný, bez meditací a ohňů. Ale říká jasně:

„Nejsi jen jednotlivec. Jsi uzel ve velké síti.“

„A síla té sítě určuje, jak se ti žije.“

Chceš z něj udělat i krásný blogový příspěvek se jménem, klíčovými slovy a popiskem? Můžu to hned přidat.