Facebook: Kavárna 21. století

(kde se hádáš s tetou o očkování i když jsi chtěl jen kouknout na videa koťat)

Vstoupíš, rozhlídneš se, vidíš známý tváře. Někdo sdílí fotku dortu, jiný zas screenshot účtu na plyn. A v rohu? Bohouš, co se už dvě hodiny hádá pod článkem o Ukrajině. Takový je Facebook. Kavárna digitálního věku. Jen místo kafe ti servírujou samý novinky, a místo zákusku ti algoritmus nabídne infarkt.

👪 Generace se potkávají… a nerozumí si

Zatímco mladí už dávno přešli na Instagram nebo TikTok, Facebook zůstal jako domácí nástěnka pro starší generaci. Tvoje máma tam sdílí "kristus tě miluje", tvoje teta "očkování je podvod", a tvoje babička si tam dvakrát založila účet, protože ten první zapomněla.

A pak přijdeš ty. Někdy se cítíš jako pozorovatel. Někdy jako oběť. A občas jako ten šílenec, co pod fotkou dortu napíše:

„Ale ty nevíš, kolik je v tom cukru?“

💬 Komentáře = moderní pole bitvy

To, co bylo dřív v hospodě nebo na hřišti, je teď v komentářích pod příspěvky. Každý má názor. Každý ví, jak to bylo. A každý má kamaráda, co to zažil jinak.

🧔: “Babička měla po očkování cukrovku!”

👩: “Moje babička měla cukrovku i předtím.”

🧠: "To je jedno, pravda stejně neexistuje."

A ty mezitím klikáš na smajlíka – ale omylem na naštvanýho. A už jsi ve válce.

🧠 Facebook je především o pocitu, že „jsem slyšet“

I když tě nikdo neposlouchá.

Můžeš sdílet citát, co jsi nikdy nečetl. Můžeš dát status: „Dnešní svět je zkažený“ a dostaneš 17 srdíček od lidí, co mají podobně prázdnou lednici i duši.

Facebook ti dovoluje být:

• kuchařem (sdílením receptu),
• psychologem (sdílením motivačních citátů),
• politikem (psaním velkých písmen),
• odborníkem na svět (protože „sis to myslel“).

A hlavně… ty máš vždycky pravdu. Protože „na tvém profilu platí tvoje pravidla“, i když jsi právě vyhodil kamaráda za to, že ti řekl „hele kámo, možná se mýlíš“.

🧹 Proč tam ale pořád jsme?

Protože se tam ještě něco děje. Je to jako ten bar, co už dávno smrdí, ale je to náš bar. Víme, kde sedět. Víme, kdo koho nesnáší. A víme, že když si dáme dost lajků, možná se ten den budeme cítit trochu míň sami.

A navíc... jsou tam fotky, videa vnoučat. A koček. A sem tam video, jak děda sjel kopec. Co víc chtít?

Není tedy čemu se divit že se nedá nic stíhat. Ono nám to sežere tolik času, že to ani neregistrujeme.

A nejhorší na tom je že se ztrácí ten kontakt mezi lidma. Všechno je studeny - napíšu mu protože už jsem mu dlouho nenapsal - aspoň ho budu mít z krku. Asi tak to je.