Jak vypadá moje ráno

Ráno je pro mě posvátný čas. Ještě než se otevřou dveře do světa, než zazní první budík nebo lidský hlas, snažím se být chvíli jen sama se sebou. Se svým dechem, tichem, i tou zvláštní jemností, kterou rána mají.
Nehledám v nich produktivitu. Hledám klid. Spojení.
Nejčastěji vstávám chvíli před východem slunce. Ne vždy se mi chce, ale vím, že právě tohle jemné světlo a ticho má v sobě něco léčivého. Umyju si obličej studenou vodou, zapálím si vonnou tyčinku – nejraději od Krišny – a chvíli jen sedím. Dýchám. Vnímám, jak mi ticho masíruje mysl.
Někdy si vezmu papír a jen tak bez přemýšlení píšu. Pár vět, vděčnost, nebo i chaos. Všechno může ven.

Pak se napiju teplé vody s citronem, občas přidám špetku kurkumy nebo zázvoru. Tělo se probouzí.
Dál je to různé. Někdy mantra, někdy tichá modlitba a někdy vůbec nic,vděk že jestě žiji. Pokud mám čas, tvořím – korálky, nebo jen si sednu a nechám ruce něco jemného vytvářet. Ne kvůli výsledku, ale kvůli pocitu.

Ne vždy to trvá hodinu. Někdy je to jen deset minut. Ale právě těch deset minut často rozhodne, jak se budu cítit celý den.
Je to moje jako by kotva.

A co vy ?
Ať je i tvoje ráno tvým vlastním prostorem. Bez tlaku. Takový návrat k sobě. Klidně i s čajem a dekou.