Pohádky vs. realita: Proč dobro vítězí jen v příbězích

Byli jste někdy v pohádce? Ne? Tak to jste asi nikdy neseděli s účtem za elektřinu v ruce a neslyšeli v hlavě hlas:

„A pak princezna zjistila, že jí září oči – nikoliv protože miluje, ale protože dluží čtyři tisíce.“

Pohádky jsou fascinující svět. Vždycky v nich dobro vítězí, zlo padá ze skály, princezna má krásu i empatii, drak dostane po čumáku, a království se raduje.

Ale jak to, že v reálu to funguje spíš obráceně?

🏰 Proč vůbec existují pohádky?

Někdo by řekl, že kvůli dětem. Ale my víme, že to není tak jednoduché. Děti by si klidně vystačily s klackem, šutrem a kusem chleba. Pohádky byly vymyšleny dospělými pro děti, ale často hlavně proto, aby:

1. Zjednodušily svět, který je příliš složitý.
2. Daly smysl tomu, co smysl nedává.
3. Uklidnily nervózní duši před spaním.
4. Podsunuly morální schéma: Tohle dělej, tohle ne.
5. A hlavně: Nabídly útěk do říše, kde věci fungují, jak by měly.

🦸‍♂️ Proč v pohádce vyhrává dobro?

Protože v realitě často ne.

A kdyby i v pohádce vyhrál lakomej pán s hypotékou a komplexem nadřazenosti, tak by se dětem začaly zdát noční můry už v šesti.

Dobro vítězí, protože lidská psychika potřebuje naději. Pokud víme, že existuje aspoň jeden svět, kde láska zvítězí nad mocí, kde les mluví a nikdo nedostane pokutu za špatné parkování – pak se ráno vstává o něco líp.

🧠 Proč potřebujeme iluze?

Protože pravda bolí. A taky pálí v žaludku, ždíme v ledvinách a někdy prostě vůbec nedává smysl.

Lidi mají zvláštní vlastnost – potřebují strukturu, i když je vymyšlená. Proto máme kalendář, jména, hodiny, účtenky. A pohádky. Pohádka není lež. Pohádka je pravda, jak bychom si ji přáli.

"Jednou v budoucnu… někdo… něco… změní."

A to „něco“ je často přesně to, co jsme my nestihli nebo nezvládli. Tak se to alespoň hodí princi. Nebo kouzelnému dědečkovi.

🐺 Co je to za systém, kde vlk pořád sežere babičku?

Pohádky učí, že zlo má tvář. Že je poznat. Ale v realitě se vlk často tváří jako vedoucí pobočky nebo jako slušnej soused.

A někdy jsi to dokonce ty sám, kdo sežral svou vlastní babičku – ve smyslu svědomí, slušnosti nebo zdravého rozumu.

Systém, ve kterém žijeme, se nesnaží o pohádku. Snaží se o efektivitu. A efektivita nemá slitování.

Nepotřebuje hrdiny. Jen tiše počítá body.

Ale pohádka říká:

„Nejsi číslo. Jsi poutník. Máš cestu.“

A právě proto jsou pohádky nebezpečné i krásné – dávají člověku vizi, která překračuje tabulku v Excelu.

💡 A co kdybychom to otočili?

Co kdybychom se z pohádky nepoučili jen jako děti, ale vzali ji vážně i jako dospělí?

Ne jako iluzi, ale jako návod.

– Mluv pravdu, i když tě nikdo neposlouchá.

– Pomoz cestou žabě, která chce být královnou.

– Neboj se jít do lesa – ani když v něm praskají větve.

– A hlavně: Nepřestávej věřit, že láska má váhu.

Ne kvůli happyendu. Ale protože jinak budeš žít život, kde tě každý úředník přesvědčí, že žádné dobro neexistuje. A to je horší než drak.

🎤 Závěr?

Pohádky vznikly, protože lidé toužili po světě, kde mají slova váhu, činy následky a srdce směr.

A realita... realita je pořád k dispozici. Může se změnit. Ale jen když uvěříš v něco většího než „tak to prostě je“.

A možná proto právě tyhle řádky čteš.