Ahoj dneska to trošku naklepeme z jiné strany.
Nevinné věty....
"Dělej si, co chceš."
Taková nevinná věta, co? Ale jak ji řekneš, můžeš se rovnou jít sbalit a jít do chrámu.
Protože druhej slyší úplně něco jinýho.
Například:
– „Už tě nemiluju.“
– „Dělej si co chceš, ale já si to budu pamatovat.“
– „Jsem pasivně agresivní, ale rafinovaně.“
– A nebo dokonce: „Jestli uděláš blbost, už ti nepomůžu.“
Ale co když to tak fakt nemyslíš?
Ale co když jsi prostě dospělej člověk, kterej nechce nikoho vlastnit, nechce nikoho řídit, a jenom říká:
„Hele, jsi svobodnej člověk. Měj svoji vůli. Já tě miluju, i když se rozhodneš jinak než já.“
Jenže narazíš.
Protože někdo druhej – třeba – nepotřebuje svobodu.
Ale on potřebuje VEDENÍ.
Chce bejt veden pevnou duší, co řekne:
„Tady zůstaň. Tohle nedělej. Tohle je blbost. Pojď se mnou.“ Tady si sedni. Tohle dělej protože tak to dělám já.
A ty? Ty mezitím říkáš:
„Nechci ti nic diktovat, protože tě respektuju.“
Vnímám že máš svůj život.
Jenže ve světě, kde vládne chaos a emoce jsou tsunami, se respekt často překládá jako:
„Jsem slaboch.“
🌀
Jo, já byl taky manipulátor. Víc než jednou. A hlavně jsem to uměl podat jako péči.
Byl jsem hodnej kluk s pěkně ostrými drápy.
A víš co? Fungovalo to.
A pak jednoho dne jsem se rozhodl s tím skončit.Přestal jsem prostě mít potřebu všechno ovládat.
Ve výsledku k čemu to je.
„Dělej si co chceš. Fakt. Ale dělám to vědomě.“
Jenže jak to vysvětlíš někomu, kdo je naučený, že láska je kontrola?
Když řekneš „jsi svobodná“, slyší „už ti na mně nezáleží.“
Když řekneš „nechávám to na tobě“, slyší „nechci tě vést.“
Když řekneš „důvěřuju ti“, slyší „nezajímá mě to.“
👉 Tohle je teprve začátek.
A pak to přijde.
„Nejsi partner, když všechno děláš sám.“
„Já tě měla za partnera. Ale ty se chováš jak kámoš.“
Tak jak to teda je?
Nejdřív tě vyloučí z kuchyně, pak ti vyčtou, že tam nechceš jít.
Si partner a pak najednou jen kamarád, pak tě vnitřně soudí, že se nechováš jako partner.
A najednou jsi škatulkovanej jako někdo, kdo „zase jen něco chce“.
Zní ti to povědomě?
Tohle není rozhovor. To je labyrint. A ty jsi v něm myš, co běhá podle scénáře, kterej nepsala tvoje svobodná vůle, ale jeho skrytá očekávání.
Přesně! A tohle je ten zlom. Tady to začíná bejt zajímavý:
🍜
„Já si šel koupit jídlo, protože jsem měl hlad.“
A to je celej zločin.
Jenže jakmile uděláš něco pro sebe, co nezahrnuje ji nebo jeho, spustí se interní alarm:
„Takže ty si šel a ani ses nezeptal, co já?“
No jo. Protože já měl hlad. A nejsem vědma. Kord když dostanu hlad.
Ale v jejich světě se to přeloží jako:
„Nevzal jsi mě s sebou = nezáleží ti na mně.“
„Nezeptal ses mě = jsi sobeckej.“
„Nepřemýšlel jsi nad tím, co prožívám = jsi necita.“
Realita? Ty ses postaral o svůj žaludek. Nic víc.
Ale v jejím scénáři jsi odešel z bojiště vztahu sám a bez příkazu.
Tahle manipulace se často maskuje jako zranitelnost nebo „bolest z dětství“ – a najednou seš ty ten, kdo má splácet účet za něco, co nikdy neudělal.
Skvěle, tady přichází třetí část. Teď to začne být ostré, protože vztahová bitva už není o rohlíku. Je to o tom, jestli zůstaneš, nebo vypadneš.
🧨
Aha. Takže už jsme se dostali až sem.
Když selže telepatie, nefunguje výčitka o rohlíku, a ty se ani po třetím „no nic“ nehroutíš do vinoucí se spirály sebeobviňování, přichází těžká palba:
„Tak proč se mnou vlastně jsi, když nejsi spokojenej?“
" Já tě přece nenutím.“
Můžeš si dělat co chceš.
Ale ve vzduchu visí něco jinýho.
Protože to není věta svobodného člověka.
To je test.
🧠 Testovací režim: aktivován
Tady nejde o to, že by chtěl, abys fakt odešel.
Chce, abys zůstal. Ale hlavně: abys trpěl tím, že zůstáváš.
Protože pak to má cenu. Pak to je ten skutečnej vztah, rozumíš?
Takže místo upřímné otázky „jak ti můžu pomoct?“ dostáváš pasivně-agresivní „no tak si běž“, ve kterém číhá jedna jediná správná odpověď:
„Ne! Zůstanu! I když mě to bolí! Protože tě miluju víc než sám sebe!“
💡 Ty tohle znáš.
Tak odpovíš jednoduše:
„Ne. Já zůstanu, protože chci. Ale nebudu přitom na nic reagovat.“
A to je zločin číslo dvě. Protože jsi klidnej.
🎭 Ona sedí, ty sedíš.
Ticho. Dvě entity, co spolu chtěj sdílet život — a teď spolu soutěží o to, kdo je víc ukřivděnej.
Ty máš tu drzost být v pohodě.
Ona má pocit, že čím víc trpíš, tím víc miluješ.
Ale to není láska. To je divadlo s jizvami místo scénáře.
🎯 Pointa.
Svoboda není zrada.
Sebeláska není egoismus.
A zůstat s někým nemá znamenat ztratit sám sebe.
A jestli má někdo problém s tím, že si koupíš jidlo jen pro sebe,
tak možná problém není to jidlo.
🧨 Uzávěr
Všichni totiž mluví o svobodě, dokud ji nezačneš žít.
Dokud fakt nevstaneš a nejdeš si koupit ten rohlík sám jen pro sebe.
Dokud fakt neřekneš: „Hele, dneska budu doma sám, potřebuji klid.“
Dokud fakt neuděláš něco pro sebe, a ne jen pro někoho jinýho.
A v tu chvíli se z tebe stává buď:
- sobec,
- necita,
- nebo – moje oblíbený – manipulátor.
Protože jsi měl tu drzost nehrát roli, která se od tebe čekala. Pekně cukrovou vatu s hřebíkama.
A zvejkej. Dokud nejede krev.
A tak sedíš v tichu. Uvědomuješ si, že už nechceš být ten, kdo se pořád omlouvá za svoje potřeby. Nemáš prakticky za co se omlouvat... Chtěl si šel si, pokud ten druhý si neuvědomuje co se děje. Je to jeho problém má se tě zeptat on. Ne ty jeho. Všechno co děláš je spravně. Takže těžký je to vysvětlovat tomu druhýmu když on sám neví co to soboda je.
❤️ „Trp se mnou.“
Láska je:
„Buď sám sebou, a ty se rozhoduj, jestli mě takhle dokážeš milovat.“
A teď ti konečně může dojít:
to, že zůstávám – to není samozřejmost.
Nejsem tu proto že tu bejt musim.
Shrnutí:
- Být svobodný a mít vztah se nevylučuje.
- Nejsi špatný člověk, když máš vlastní potřeby.
- A když tě někdo vydírá slovy „tak běž tam nebo tam“ – to není svoboda.
Takže závěrem se zamyslete sami co ve vztahu je vaše svoboda. Nikdo neříká že je to o podvádění, když k tomu dojde ano stát se může nikdo nic tomu druhýmu slíbit nemůže holá pravda, ani mě věřit nemůžete, tady jsou svobodní všichni a všichni mají i různé potřeby - to že je člověk přatelský však neznamená že je sukničkář. S vědomím se ale spí opravdu jinak.
Komentáře
Zatím žádné komentáře.