Pravda o lidech, duchovnu a nemoci

🪞 Úvod: Proč ta hra?

Přiznej si to.

Možná jsi to ty, možná tvoje máma, možná kámoš ze „spirituálního kroužku“, možná já sám.

Každej aspoň někdy hraje.

Na co?

Na čistotu. Na svatost. Na to, že „už to má v sobě srovnaný“, že „chápeme smysl života“.

Na to, že máme v srdci klid, protože jsme „v kontaktu s vyšší silou“, ať už se jí říká Bůh, Krišna, vesmír nebo karma.

Hrajem si na hrdiny, co zvládnou všechno, protože mají víru.

Ale pravda?

Většinu času jsme v tom až po uši – a spíš než moudrý učitelé jsme vystresovaný děti, co se bojí, že selžou.

🎭 Proč masky?

Je to jednoduchý.

Maska je bezpečná.

Maska ti dovolí jít mezi lidi, aniž bys ukázal, co tě fakt bolí.

Můžeš být „oddanej“, „věřící“, „spiritualista“, i když tě to vevnitř dávno mele.

Můžeš psát moudrý statusy, postovat citáty, nosit korálky, zpívat mantry, vést se v duchovních skupinách – a doma večer ti je na zvracení z vlastní prázdnoty.

A přesto to uděláš znovu.

Proč?

Protože takhle se přežívá v davu.

A hlavně – protože jiní to dělají taky, a nikdo nechce být „ten divnej“, co má opravdu problém.

🤒 Jak do toho vstupuje nemoc?

Tady to začne být zajímavý.

Když jsi zdravej, můžeš hrát, co chceš.

Můžeš být i dvakrát denně v chrámu, můžeš se usmívat, dávat rady, budit dojem, že máš v sobě mír.

Jenže pak přijde nemoc. Obyčejná, hnusná, nekompromisní.

Najednou tě bolí záda, ležíš, hekáš, hledáš smysl v tom, proč to přišlo zrovna na tebe, a všechny ty duchovní poučky jsou ti… na nic.

V tu chvíli už nehraješ – protože nemáš sílu.

A ukáže se, co je pod maskou.

Strach, vztek, zklamání.

A je to úplně normální.

Nikdo není superhrdina, když má třicet devět horečku.

🕵️‍♂️ Duchovní komedie kolem nás

Možná si řekneš: „Tak to přece nedělám, já jsem autentickej, já si na nic nehraju.“

Fajn, možná ne, ale podívej se kolem sebe.

Kolik lidí znáš, co ti za poslední měsíc řekli „všechno je v pohodě“, i když jim umírala máma, ztratili práci, nebo je zlomila nemoc?

Kolik lidí kolem tebe nasazuje masky pokory, čistoty, služby, oddanosti – a přitom jsou to jen pózy pro okolí, aby měli pocit, že někam patří?

Kolik duchovních komunit je plnejch lidí, co v reálu ani nevěří tomu, co hlásají?

Systém tě srovná, sliby tě uklidní, doktríny tě drží nad vodou…

…a mezitím přežíváš.

😷 Když jsi sám a je ti zle

Všechno to duchovno, všechny ty citáty, všechny ty mantry a „čisté služby“…

…to je k ničemu, když jsi sám doma, máš horečku, záchvat úzkosti nebo jen obyčejnou rýmu a nemáš komu napsat.

Tehdy padají všechny masky.

Najednou už neřešíš, co by na to řekl Krišna, ale jestli ti někdo koupí citron a rohlíky.

A to je ten bod, kdy jsi fakt sám sebou.

🧩 Pravda pro každého

Všichni jsme jen lidi, co hrajou.

Někdy je to vtipný, někdy smutný, někdy děsivý.

Každý duchovní, každý ateista, každý člověk, co věří nebo nevěří, má svoje masky a svoje chvíle, kdy mu je na blití ze sebe sama.

A každý, kdo říká, že to tak není, jenom lže – buď ostatním, nebo sám sobě.

Takže tohle je úvod. Syrový, reálný, lidský.

Tohle je pravda, kterou si většina lidí nikdy nepřizná.

Ale je to přesně ten základ, na kterým se dá konečně začít žít. Bez masek, bez keců. S nemocí, s chybama, s pravdou.

Každý má svoje dovednosti, slabosti, svoje „super schopnosti“, ale nakonec jsme všichni na stejný lodi.

A na konci, když dojde na lámání chleba, zůstaneš stejně vždycky jen se sebou.

🧬 Každý člověk je varianta – originál v realitě

Podívej se kolem sebe.

Všichni máme pocit, že „známe lidi“. Kamarády, partnera, kolegy, mámu, dokonce i sami sebe.

Jenže pravda je, že každý člověk je absolutně unikátní vesmír – varianta člověka, co je z velký části zamčená za dveřma, ke kterým nemáš klíč.

Někdo umí komunikovat, někdo vydělává peníze, někdo je mistr na vztahy, někdo naopak vůbec nic necítí, někdo si pamatuje data, jiný má hlavu v oblacích. Každý má svůj svět a většina z toho, co o sobě říkáme nahlas, je jen to, co chceme, aby druzí slyšeli.

Ale skutečnost?

Druhej člověk tě pozná jen tolik, kolik sám dovolíš. A někdy ani to ne.

🎭 Maska, co nikdy nesundáme

Dokud spolu nejsme zavření v paneláku během blackoutů, nebo spolu nesdílíme nemocnici, opravdu nevíš, co v tom druhém je. A ten proces je nekonečný.

Přes všechny rozhovory, terapie, mantry, „sdílení duše“, vždycky zbude kousek, který je prostě uzamčený.

To, co jsi prožil, co cítíš, jak myslíš, jak reaguješ, je naprosto jedinečný – a často i tobě samotnému nedává smysl.

🔥 Proč si nikdy opravdu nerozumíme?

Protože i když s někým žiješ dvacet let, zažil jsi s ním všechno možné, stejně si nemůžeš sáhnout do jeho hlavy, vidět jeho myšlenky, cítit jeho strachy, jeho radosti, jeho vnitřní motivy. To nejde.

Vidíš jen to, co ti dovolí vidět.

A když přijde na lámání chleba – krize, nemoc, průser, smutek, strach –

všichni se najednou stáhnou do sebe.

A začne to známé „Proč já, Bože?“ nebo „Za co?“

Každej si myslí, že je v tom sám.

A víš co? V tu chvíli fakt jsi.

🤹‍♂️ Každej má jiný „level“

Jeden umí všechno opravit, druhý neumí vařit, třetí je emocionálně vyspělej, čtvrtý se bojí tmy, pátý se nikdy nezeptá na cestu, šestý nezvládá samotu.

Každý v sobě nosí jinou kombinaci schopností a slabostí.

Ale všichni máme jednu společnou vlastnost –

nikdy opravdu nepochopíme, co je uvnitř toho druhýho.

🚪 Když přijde lámání chleba…

Když přijde nemoc, rozchod, smrt, strach, krize,

všichni najednou stojíme na stejným místě –

každý sám za sebe, ve svým vlastním vesmíru.

Můžeš stát vedle partnera, dítěte, mámy, kámoše – ale v tu chvíli je každý zavřený ve svém světě.

A nejde to nijak obejít.

Můžeš rozumět slovům, můžeš chápat situaci, můžeš být „empat“,

ale nedostaneš se tam, kde je ten druhý vevnitř.

💬 Nakonec jsme každý sám

A to je někdy děsivý, jindy osvobozující.

Nikdo tě úplně nepochopí. Nikdy nebudeš nikomu úplně rozumět.

A možná je to tak dobře –

protože právě v tom, co je mezi námi tajemstvím, je celý kouzlo života.

Takže, když přijde na lámání chleba, zůstaneš vždycky sám před sebou.

A právě v tom se všichni potkáme – v té chvíli, kdy už není nikdo, kdo by ti to mohl vysvětlit, zachránit tě, nebo to vzít za tebe.

🧠 Iluze představ a souzení: Každej si ten svět maluje jinak

• 👀 První pohled, první soud
• Stačí pár vteřin. Jeden pohled, gesto, reakce. Mozek bleskově vytáhne složku: „Tohohle znám! To je typ…“
• Jenže – celej ten obrázek je jen rychlá skládačka z minulých zkušeností a domněnek. Pravda v tom většinou není žádná.
• 🎭 Role, který si přidělíme
• Každej člověk má v hlavě škatulky: „Tohle je slušňák.“ „Tohle je simulant.“ „Tenhle je srab, tahle je potvora.“
• Někdo to říká nahlas, někdo si to nechá pro sebe. Ale přitom je to pořád jen projekce. Role, co jsme rozdali na základě dvou vět a úsměvu.
• 🤫 Někteří mlčí, jiní mluví pořád
• Jsou lidi, co nikdy nesoudí nahlas. Všechno dusí v sobě, usmívají se, tváří se, že přijímají svět takový, jaký je – ale v hlavě už dávno běží „dokumentární film“ o druhých.
• Jiní nemají problém všechno vykřičet. „Ty jsi takovej a makovej!“ Neumí to držet v sobě, musí to dostat ven.
• 🌈 Každý vidí úplně jinak
• Jeden vidí lenocha, druhý citlivku, třetí prostě jen člověka, co má blbý den. Všichni se dívají na to samé, ale v hlavě jim běží jiný film.
• I jednoduchá situace – někdo přijde pozdě na schůzku:
• Jeden si řekne „je to neúcta“
• Druhý „asi měl těžké ráno“
• Třetí „to bych já nikdy neudělal“
• A čtvrtý to prostě neřeší.
• 🪞 Projekce: Vidíš v druhém, co nechceš vidět u sebe
• Když tě někdo rozčiluje, často tě štve proto, že v tobě aktivuje něco, co sám nechceš přiznat.
• Všichni si v druhých hledáme části sebe, který nejsou pohodlný. Proto tolik soudů, nepochopení a nedorozumění.
• 🗣️ Komunikace je iluze
• Říkáme slova, která druhý slyší úplně jinak, než je myslíme.
• Jeden věří, že mluví jasně, druhý si vše vyloží podle svýho.
• Výsledek? Věčný omyl, kolik jsme si toho opravdu řekli a pochopili.

💡 Shrnutí?

Každej jsme unikátní svědek toho, co si myslíme o světě – a většinu času je to omyl.

Něco řekneš, někdo slyší. Ale to, co slyší, je často úplně jinej příběh, než co jsi chtěl sdělit.

Svět je plnej rolí, škatulek, představ, předsudků a malých vnitřních filmů.

A nakonec stejně nikdy nepochopíme, co je v druhém doopravdy.

🪞 Rozpolcenost: Když ani guru nechce, abys slepě věřil

• 🧑‍🦳 „Nevěřte ani mně…“
• Prabhupáda věděl, že člověk je tvor rozpolcenej. Můžeš být v chrámu, můžeš číst duchovní knihy, můžeš poslouchat stovky přednášek – a stejně nikdy nebudeš vědět jistě, co je pravda, dokud si to neprožiješ, neochutnáš, nezažiješ.
• 🪤 Každej z nás žije ve dvou světech
• Jednou nohou ve víře, druhou v pochybnosti.
• Chceš věřit, ale zároveň pořád pochybuješ.
• Chceš důvěřovat guruovi, knize, tradici, Bohu…
• Ale někde hluboko víš, že jediná jistota je tvoje vlastní zkušenost.
• Všechno ostatní jsou jen cizí příběhy.
• 🧠 Touha po jistotě vs. vnitřní chaos
• Všichni chceme mít v životě jasno.
• Proto tolik lidí slepě následuje vůdce, tradici, ideál, heslo.
• Jenže v srdci to pořád šrotuje:
• „Co když to není pravda? Co když je všechno jinak? Co když se mýlím já, nebo se mýlí on?“
• ⚡ Nebezpečí slepé víry
• Když někomu věříš bez otázek, přestáváš používat mozek.
• Přestáváš být živý člověk, jsi jen figurka v cizím příběhu.
• Prabhupáda nikdy nechtěl ovce, chtěl samostatné osobnosti.
• Proto řekl: „Nevěřte ani mně. Všechno si ověřte!“
• To je brutální upřímnost.
• Ale málokdo to unese.

🔥 Rozpolcenost v praxi

• Ráno věříš, večer pochybuješ.
• V neděli jsi na vlně, v pondělí tě srazí realita.
• Chceš sloužit, ale někde uvnitř tě točí, že jsi pořád ten samej člověk, co dělá chyby.
• Sníš o čistotě, ale topíš se v pochybnostech.
• Ostatním dáváš rady, ale v noci nevíš, co je vlastně pravda.
• 🤹‍♂️ Je v pořádku být rozpolcenej
• To není slabost.
• To je síla, která tě nutí hledat pravdu dál, ne se zastavit u první iluze.
• Pravá duchovnost není v odpovědích, ale v odvaze klást si otázky –
• pořád, dokola, dokud v tobě něco nerezonuje opravdově.
• 🕳️ Když nevíš, co je pravda…
• Přijmi to.
• Přestaň hrát hru na neomylnost.
• Nikdo není osvícenej 24/7.
• I Prabhupáda byl člověk – a právě proto chtěl, abys hledal sám za sebe.

Pravda není slovo. Je to proces.

Když ti někdo řekne, že ví jistě, kde je pravda – buď ve střehu.

Největší upřímnost je říct: Nevím. Ale hledám. Každej den.

📋 Pravidla, která (někdy) opravdu fungují

• ⏰ Vstávej dřív, než musíš
• Funguje, protože když začneš den s předstihem, máš čas na sebe. Ale jen do chvíle, než ponocuješ. Pak je ti to stejně jedno.
• 🤐 Nereaguj hned, když jsi nasranej
• To fakt funguje. Počkej 10 minut, nebo až se vyspíš – většina věcí tě druhej den nebude tak žrát.
• 💧 Jez a pij, když máš hlad a žízeň, ne podle plánu
• Zní jednoduše, ale je to revoluce. Tělo většinou ví líp než všechny tabulky.
• 📱 Nedívej se do mobilu hned po probuzení
• Mozek je ti vděčný, když nejdřív žiješ, až potom konzumuješ realitu druhých.
• 🛑 Když nevíš, zastav se
• Nejlepší rada, když tě tlačí život. Nespěchej, nedělej hned rozhodnutí. Někdy tím vyřešíš víc, než kdybys „makal“.

🥴 Pravidla, která nefungují (nebo fungují jen na papíře)

• 📚 Čti návod na život od cizího člověka
• Každej knižní bestseller „Jak být šťastný“ funguje jen autorovi. Tvoje realita je stejně jiná.
• 🧘‍♂️ Buď pořád pozitivní
• Nesmysl. Někdy potřebuješ být nasranej, smutnej, cynickej. Emoce nejsou chyba, ale realita.
• 💼 Dělej, co se od tebe čeká
• Život tě stejně donutí někdy vybočit. Pravidlo „být normální“ ještě nikoho šťastným neudělalo.
• 🧑‍🎓 Uč se ze zkušeností ostatních
• Jistě, inspirace je fajn. Ale dokud si to neosaháš, stejně to nepochopíš.
• 🏆 Když se budeš snažit, budeš odměněn
• Houby. Svět je plnej těch, co makaj a nedostanou nic. A pak těch, co nedělaj nic a vypadá to, že vyhráli. Život není spravedlivej – a to je možná jediné skutečné pravidlo.

💡 Shrnutí

Pravidla jsou fajn, ale jen do tý míry, do jaký ti sedí na tvoje vlastní boty.

Žádné univerzální schéma neexistuje.

Funguje to, co ti pomáhá přežít a nezešílet.

Všechno ostatní jsou návody, který dávají smysl, dokud na tebe nedopadne realita.

🧩 Předem dané vzorce: Kde končí tvoje svoboda a začíná papouškování?

• 👶 Dětství podle cizího plánu
• První scénář dostaneš hned, co vylezeš z mámy.
• „Tohle je maminka, tohle je tatínek, tohle je svět.“
• Jak se máš chovat, co je slušnost, kdy se usmívat, kdy držet hubu.
• Všechno přebíráš, protože nemáš jinou možnost.
• Rodiče, učitelé, kamarádi, výchova, pohádky – přehráváš všechny ty role, které ti někdo dávkuje jak antibiotika.
• 📺 Televizní a internetový šablony
• Pak přijde škola, televize, internet.
• Tady máš „vzor úspěchu“, tady máš „správné chování“, tady máš influencery, motivační citáty, výzvy, diety, super food, návody na štěstí.
• Každej druhej zaručeně ví, co je pro tebe dobrý.
• A ty to zkoušíš, protože všichni kolem to přece dělají.
• Kdo by chtěl být mimo?
• 🧑‍🎓 Duchovno a vlastní iluze
• Přidáš se k partě, co hledá pravdu – a hned dostaneš další štos pravidel.
• Jídlo, které musí být posvěcené.
• Mantra, kterou když nezpíváš, tak jsi „méně čistý“.
• Společnost, kde je normální nedělat „to a to“.
• A najednou se přistihneš, že tě stresuje, když ti někdo nedá na talíř dost kari nebo když na talíři přistane banán bez požehnání.
• Opravdu to cítíš, nebo jen nechceš být za divnýho?
• 🍽️ Jak to chutná doopravdy?
• Pamatuješ první pocit, když jsi ochutnal „prasádam“?
• Bylo to fakt o tolik lepší?
• Nebo sis tu výjimečnost musel opakovat v hlavě, protože ti to říkal někdo důležitý?
• Kolikrát jsi přesvědčený, že něco je „lepší“, protože máš očekávání a potřebuješ být součástí?
• Jídlo, zážitek, pocit – všechno je ochucený příběhem, který ti někdo prodal.
• 🧑‍⚖️ Pravidla, co zní dobře, ale žijí se těžko
• „Dělej tohle, tohle nedělej.“
• „Buď vděčný, nehledej chyby, sloužím, miluji, věřím.“
• Jakmile máš pocit, že selháváš, přichází výčitky – ale proč?
• Protože jsi přijal cizí pravidlo jako vlastní.
• Skutečný prožitek se ztrácí ve snaze zapadnout do formy.
• 🪞 Kdy jsi byl naposled sám sebou?
• Kolik let žiješ s pocitem, že bys měl být jiný?
• Kdy naposled jsi udělal něco jen proto, že jsi to fakt chtěl, ne proto, že „se to má“?
• Čím víc přebíráš, tím víc jsi cizím programem.
• Přijít na to je děsivý, ale někdy i osvobozující.

🎲 A teď realita – poznáš, kdy jsi to fakt ty?

• 🧃 Opravdu ti víc chutná šťáva z aloe, nebo jen papouškuješ, že je „prospěšná“?
• Máš rád meditační hudbu, nebo bys radši ticho, ale bojíš se říct, že tě mantry rozčilujou?
• Nosíš korálky, protože je to tvůj styl, nebo jen abys nezapadl mezi „ty normální“?
• Chceš opravdu vstávat na ranní program, nebo jen nechceš být „líný“?

🔍 Je v tom všem tvoje volba?

Možná ne, a to je v pořádku.

Každý máme nějakou výchovu, příběhy, příkazy a zákazy, který nás formujou.

Ale čím dřív si přiznáš, že velká část tvého „já“ je složená z cizích zvyků, tím víc se můžeš dostat ke skutečný pravdě.

Banán je pořád banán, ať ti ho požehná sto oddaných, nebo ho sníš na autobusový zastávce s kamarádem.

Nakonec jde o to, jestli tě tvůj život opravdu baví.

Nebo jestli jen žiješ scénář, kterej ti někdo naprogramoval do hlavy, a říkáš tomu „moje cesta“.

Zastav se, ochutnej, rozhlídni se, zeptej se: Fakt jsem to já? Nebo jen další repríza cizí pravdy?

Jsi složený z kostí, masa, vody… a ještě k tomu ti většinu života někdo diktoval, co je „dobrý pocit“, co je „dobré chování“, co máš chtít, co je správné, co je normální.

A ve výsledku stejně sedíš doma, cpeš do sebe jídlo, někdy maso, někdy cizrnu, venku mluvíš o lásce a neubližování, a stejně občas jedeš automat.

Tak pojďme to rozebrat naplno, i s těmi reálnými pohledy na to, kdo jsi, co jsi a jak je to všechno absurdně složitý a přitom strašně jednoduchý.

🦴 Co vlastně jsem? Hromada kostí, masa, vody a cizích vzorců

• 🧬 Jsem fakt unikát?
• Tělo: voda, kosti, bílkoviny, tuk, minerály. Přes 60 % vody. Když se podíváš do laboratoře, vědec ti přesně vypíše chemické složení.
• Mysl: hromada návyků, co do mě narvali rodiče, škola, kamarádi, Facebook, guru, babička, reklama, televize.
• Emoce: směs pocitů, co přichází a odchází, často ani nevíš proč – někdy ti je fajn, někdy hnusně, občas nemáš tušení proč vlastně.
• Takže, co jsi?
• Skoro 100 bilionů buněk, které se spolu hádají, co vlastně chtějí. Když tě něco bolí, celé "já" se smrskne na jeden zub, když máš hlad, jsi jen žaludek, když máš depresi, jsi kus černé mlhy.

🤷‍♂️ Co je to „dobrý pocit“? Umíme ho vůbec?

• Většinu života ti někdo říká, co bys měl cítit
• „Budeš šťastný, když budeš jíst zdravě.“
• „Budeš v klidu, když budeš meditovat.“
• „Budeš naplněný, když budeš sloužit druhým.“
• Ale když přijde realita?
• Sedíš doma, koukáš do zdi, žereš (možná i maso, možná ne), a stejně vlastně nevíš, co je to ten „dobrý pocit“, protože ti ho celý život popisovali ostatní.
• Večer se smíříš – no jo, měl bych žít jinak, ale prostě to takhle mám naučený.

🍽️ Jídlo a pravda: Musíš vlastně vůbec jíst?

• Ověřený údaje o lidech, co nejí
• Existují opravdu lidé, kteří tvrdí, že už roky nic nejí a pijí jen vodu, nebo skoro vůbec nic.
• Slavný příklad:
• Prahlad Jani – indický jogín, který podle vlastních (a několika vědeckých) pozorování nejedl a nepil údajně přes 70 let. Několikrát byl sledován týmem lékařů v nemocnici, údajně nepřijal žádnou potravu a tekutiny. Výsledek? Medicína to neumí vysvětlit, ale většina doktorů je přesvědčená, že to není možné dlouhodobě.
• Jasmuheen – australská žena propagující „pránickou výživu“, tvrdí, že žije pouze ze světla a energie. Opakované testy ji ale dostaly do ohrožení života – většina lékařů říká jasně: dlouhodobě bez jídla to nejde.
• V praxi: Z biologického hlediska člověk opravdu může být pár týdnů bez jídla, ale ne roky. Bez vody vydržíš maximálně několik dní.
• Všechno ostatní jsou výjimky, zázraky, nebo podvod.

🔄 Rozpor: Mluvím o soucitu, jím maso. Hlásám lásku, žeru chipsy. Smířím se s tím?

• Jasně, že máme rozporuplnost v hlavě
• Všichni máme někde skryté „ale“.
• Říkáš „miluj bližního“, ale pak tě někdo naštve v tramvaji a máš chuť ho nakopnout.
• Mluvíš o nenásilí, ale doma sežereš maso – nebo ho aspoň někdy chceš.
• Víš, že jsou vegani, breathariáni, jogíni – a stejně si dáš rohlík se salámem nebo utopence, protože to prostě v tu chvíli chceš.
• Není to špatně, není to dobře – je to prostě normální lidská rozpolcenost.

🧘‍♂️ Kde je pravda?

• Pravda je často to, co funguje zrovna dnes.
• Jeden den se cítíš dobře, druhý den vůbec.
• Jeden den tě baví meditace, druhý den tě to sere.
• Jeden banán chutná skvěle, další je jak guma.
• Všechno je kombinace biologie, návyků, momentální nálady a trochu těch příběhů, co ti vtloukli do hlavy.

Možná jsme všichni jen hromada buněk a vzorců, co se pořád snaží najít dobrý pocit.

A realita? Nejlepší chvíle většinou přicházejí, když na všechny pravidla a „musíš“ na chvíli zapomeneš – a prostě jen žiješ.

Ostatní je iluze, kterou ti někdo prodal – a kterou, pokud chceš, můžeš začít bourat.

Žádný motivační kecy, žádný návody, jen čistá pravda, kterou si každej musí přiznat sám.
Dám ti to úplně otevřeně, s uvolněným nadhledem, přesně jak to cítíš.
Takový ten vnitřní klid, kdy přijmeš, že nic nevíš… a právě v tom to je.

🌌 Poznání: Jenom jsem

Sedíš, dýcháš, koukáš ven nebo do zdi.
Není co dokazovat, není s čím se ztotožnit.
Celý život ti někdo říkal, co je správný, čemu máš věřit, kdo jsi, proč tu jsi.
Někdo to s tebou myslel dobře, někdo jen opakoval, co slyšel dřív.
A stejně – když si večer sedneš a nic neděláš, zůstane ti jediné poznání: Jenom jsem.

Všechno ostatní jsou jen hry, role, scénáře, iluze.
Všechno, co považuješ za sebe, je ve skutečnosti jen záznam v paměti, pár pocitů, pár zvyklostí.
Ani v co věříš, není jisté – věříš, protože něco v tobě cítí, že existuje vyšší síla, ale kdo to ví?
Co je duše?
Všichni o tom mluví, všichni si to různě vykládají, ale kdo to opravdu ví? Nikdo.

Od samého začátku máme všichni jeden naplánovaný konec.
Datum nikdo nezná, scénář nemáš v ruce.
Čas běží, někdo jde dřív, někdo později, většina z nás vůbec neví kdy a proč.
Tak proč si z toho dělat těžkou hlavu?

🕰️ Prostě jen být

Tak jo.
Proč jen tak nebýt?
Proč si nevychutnat ten den, jaký je – i když tě někdo naštve, i když ti někdo vleze do cesty, i když máš pocit, že nic nemá smysl?
Jasně, občas tě někdo rozčílí, občas je všechno na hlavu, někdy je to sranda, jindy blázinec.
Ale to je život.
Další krásný den v blázinci, kde všichni hledají něco, co možná vůbec není.

Nakonec žádný hluboký smysl nepotřebuješ.
Stačí jen být.
Občas dýchat.
Občas se smát tomu, jak je všechno zamotaný.
Občas se nebrat vážně.

Až si jednou večer zase sedneš a budeš mít pocit, že je všechno moc komplikovaný – vzpomeň si, že jediný, co je jistý, je to, že jsi.
Víc není třeba.
Ostatní je jenom film, co se dneska promítá v hlavě.
Zítra bude jiný. A to je v pořádku.